Přítmí
Sedím na měkkém křesle, houpu se v pomalém rytmu hudby a moje oči si užívají uklidňující přítmí, ze kterého se linou vlny dýmu. Pokojem se rozléhá tichá hudba a z dýmu se pomalu vynořuje postava. Chvíli mrkám, než moje oči zaměří jeho tvář. Je to ten na něhož tu, v přítmí čekám. Je to Hlas. Přijde ke mě a posadí se na vedlejší křeslo. Předtím jsem se neodvážila jít do přítmí, ale je to jediný způsob, jak se Hlas může zhmotnit. Jen v přítmí ho mohu vzít za ruku, obejmout ho, políbit ho... Tam venku je jen vzduch, bez těla, bez zjevu. Hrozně jsem ho chtěla vidět, dotknout se ho, políbit ho, že jsem se ponořila do přítmí.
„Musíš si hlídat čas, doufám, že to víš..." řekl. Měl tichý, klidný, ale nesmírně drsný hlas.
„Jo, mám tu časomíru."
„Většina lidí, co jde do přítmí na čas zapomíná..."
„Něco jsem o tom četla..."
„Proč jsi tu?"
„Víš, proč jsem tu. Abych tě viděla."
„Je to riskantní,"sykl naštvaně.
„Tobě na mě záleží?" zeptala jsem se posměšně.
„Jistě, že mi na tobě záleží... Jinak bych s tebou netrváil dvacet čtyři hodin denně."
„Tak pochop, že jsem tě chtěla vidět. Tvoje myšlenky mi nestačí. Chci slyšet tvůj hlas, vidět tvou tvář, cítit tvé doteky... Jsme spolu čtyři roky, neustále!"
„Ano, ano... Já tě chápu, ale jestli jsi o přítmí něco četla, určitě víš, že se z přítmí také nemusíš vůbec dostat a..."
„Nekažme si tu půl hodinu zbytečnými řečmi," zarazila jsem ho.
„Podívej se na mě," řekla jsem. Otočil na mě svou tvář. Byl nádherný, tak neskutečně překrásný.
„Jsi do mě zamilovaná," řekl tiše.
„Ts..." odfrkla jsem a uhnula fascinovaným pohledem.
„Ale jo, jsi," řekl se smíchem v hlase.
„Jsi můj nejlepší kamarád... Nejsem!" odsykla jsem a promnula si oči pěstmi.
„Měla by jsi jít... Časomíra nějak spěchá..." řekl tiše. Měl pravdu, časomíra byla téměř přesypaná.
„To je divný..."
„Čas je tu rychlejší."
„Dobře..." řekla jsem, vstala z křesílka a vešla do dýmu. Začala jsem se zavřenýma očima tápat kolem sebe.
Rychle jsem se posadila a popadla dech. Byla jsem venku, v realitě, ale jen o fous jsem unikla věčnému přítmí. Seděla jsem znovu ve vaně a zhluboka dýchala. Promnula jsem si oči...
„Ahoj Alisabeth..." ozvalo se ode dveří. Stál tam Hlas... Něco se nepovedlo...