Když někdo se jménem Hedwika zastaví svět - 1. kapitola
Další běžná mise, takový jsem z ní měla pocit. Ovšem naarazila jsem. Narazila jsem na upíry. Na nepřátelský klan upírů, kteří jsou téměř stejně silní, jako já. Nejdříve mi zabili dceru, potom zabili mě. Upíři... Existují snad čtyři klany v ČR. Jeden, co mě zabil a dašlí tři neznámé. Nejčastěji češi, kteří patří do zahraničních klanů, ale přistěhovali se sem. Zabili mi dceru a v mém srdci se udělalo prázdno. Ovšem nic jiného... Vzdala jsem se citů a s tím se nesla obrovká úzkost, když vám zcházely. Nejdříve nás dočasně zbavili schopnosti regenerace a rychlosti nějakou bylinou a potom nás honili. Jako lovnou zvěř. Přeskočila jsem bránu, oni poznali, že bych mohla uniknout a zasáhli pevnou rukou. Hodně pevnou. Tak pevnou, že ze mě vymáčkla život. Spím... Spím věčným spánkem, ale osud si ze mě zase dělá domácího mazlíčka. Otevírám oči. Vím, co se stalo. Vím, že jsem v rakvi a vím, že nejsem to, co jsem bývala.
„Čábo bágo šílenče!!!" ozvalo se mi v hlavě.
„Hlase?!?!? Jak je to dlouho?!?"
„Nevím, čtrnáct let? Kolik ti je? Třicet? Bylo ti šestnáct, když jsem zmizel!!! Ale teď jsem tu i s novou renovací. Ti nahoře tě trochu přenastavili a jsi Model 2.0!!! Oslavuj! Mrkni na tetování! Nový design! Vítej v roce 2012!!! V roce drog, alkoholu, cigaret, Davida Ratha a skupiny One Direction!!!"
„To je Tobiášovi už 39... Hm... No nic. Já už na něj kašlu. Jenom tak nějak uvažuju co dělat s novým životem... Možná se mrknu za starými kamarády..."
„No, tak teď se dostaň z rakve a tralalá do Dejvic! Wow!"
„Hlase, ty snad nikdy nestárneš," řekla jsem a oběma rukama vší silou bouchla do víka. Nebyla to ani vteřina a nade mnou byl obrovský trojúhelníkový, pravidelný tunel až na úroveň přízemí.
„To jsem jako prorazila celou vrstvu hlíny?!?"
„Jsi Model 2.0!!! Tralalalá!!" Postavila jsem se a odrazila. Během vteřiny jsem stále nahoře, vedle obdélníkové díry. Vlasy jsem měla smáčené od letního deště. Temná noc byla příjemná. Zbožňuji déšť, zbožňuji smrt, zbožňuji nebezpečí, zbožňuji tmu...
„Co se to kur*a děje?!?!" zeptala jsem se.
„To patří k Modelu 2.0. Budeš teď trochu úchylačka... Ha-ha!"
„Nes*r mě, hlase!" zasyčela jsem. Prohlédla jsem se.
„Co to sakra je?!?"
„Spodní prádlo a noční košile..."
„Na pravdě Satanově v noční košili!"
„Satanově?"
„Myslíš, že bych šla do nebe?"
„Ne... Hihi..."
„Děcko pubertální..." nadávalal jsem a obcházela hřbitov. Překvapivě jsem oblečení nenašla. Naštěstí byl vedle hřbitova sekáč. Dávno po zavíračce. Vyrazila jsem sklo a zablokovala alarm.Vyzkoušela jsem si nějaký hadry a spokojena opustila bez povšimnutí obchůdek v úzkých džínech, fialovém triku, plátěných teniskách a Rip curl mikině.
„Tak jo, jdi na bus. Kam, že jedeš?"
„Do Dejvic. K vchodu," řekla jsem a měla pocit svobody. Konečně nepřevažoval pocit úzkosti.
„Jede ti A 56. Jdi rovně a doleva..." Sedla jsem do autobusu a po půl hodině vystoupila v Dejvicích.
„Tady už cestu znám, tak prosím chvíli mlč..."
„Okey..." Procházela jsem temnými uličkami Dejvic a hledala vchod do podzemních chodeb. Úspěch, našla. Srdce se mi rozbušilo. Hodně, ale odhrnula jsem poklop a skočila. Znovu jsem bloudila. Nebyla jsem tu třináct let. Úspěch. Stála jsem před těmi dveřmi a myslela, že omdlím. Potom jsem se zhluboka nadechla a po třinácti letech zaklepala na dveře. V hlavě mi zněla melodie: What doesnt kill you make you stronger... Doufala jsem, že je to pravda a že to setkání ustojím. Otevřely se dveře a v nich stál kluk. Patnáct let? Mladší? Byl vyděšen, zakřičel:
„Vetřelec!" a rychle ke mě vymrštil pěst. Moje oko to ale zaregistrovalo rychle a jedním úchopem jsem pěst chytila.
„Nemám ráda ten pocit, když mi někdo chce zlomit nos," řekla jsem. Chlapec se snažil vymanit z mého sevření, ale já se ani nehnula. Po chvíli se za jeho zády objevil překvapený Japonský obličej a vedle něj... Tobiáš... Pustila jsem pěst kluka a usmála se. Chtěl mi vrazit další, ale Tobiáš řekl:
„Nech ji, to je Dwen..."
„Kdo je sakra Dwen?!?" zeptali se sborově Japonka a chlapec.
„Moje žena..." řekl Tobiáš a překvapeně na mě zíral.
„Kde je Alice?" zeptal se.
„Na pravdě boží... Počkat, co to ku*va je?!?" vykřikla jsem, když ten mladík zasyčel a vystrčil tesáky.
„Před chvíli parta upírů zabila mě i mojí dceru!" vykřikla jsem.
„Cože? Jakých?" zeptal se klidně Tobiáš.
„Klan Unbesiegbar."
„Neboj, my jsme trochu z jiného soudku," řekl a také... vysunul tesáky. Nasadila jsem zoufalý výraz.
„Aha... To by jste mě měli také přeměnit. Budu se tu cítit nesvá," řekla jsem a jednou rukou je odstrčila ode dveří.
„Kde je Mazlík? A ostatní?"
„Musím s tebou mluvit," řekl Tobiáš smutně.
„Dobře."
„Počkej? Takže jenom ty, ten kluk, Japonka, Mazlík, Tomislav a ten Pan... Ho? A Ulriška?"
„Ano, bohužel. Odehrálo se toho spousta..."
„Všichni upíři?" zeptala jsem se smutně.
„Ano."
„Dobře, můžu tady zůstat? Alice je po smrti a teď už mám jen tebe, Tomislava a Mazlíka..." řekla jsem.
„Jsi moje žena, je to samozřejmost. Rádi tě tu budeme mít, ale musíš..."
„Proměna?" zeptala jsem se.
„Ano, neboj. Není to nic hrozného. Jenom musíme rozhodnout kdo..."
„Ještě mi řekni ty jména jednou..."
„Japonka Hanako, Smetánek, Ulriška a Pan Ho."
„Dobře, seznámíš mě?"
„Ano, pojď." Tobiáš vstal z postele.
„Jau..." tiše jsem zaskučela, když se mi tesáky zaryly do krku. Ale popravdě to bylo vzrušující. Zalehnuta atraktivním upírem, který kdysi býval můj partner a od té doby si s žádnou nic vážného nezačal. Jeho rty na mém krku a tesáky v něm.
„Všivašena?" vyhuhlal.
„Co?" zeptala jsem se. Vysunul tesáky, zasunul je a řekl:
„Připravena?"
„Jo." Znovu vysunul, zabodl a vpustil. Vpustil jed. Píchal, pálil, bolel... Jen chvilku. Vysunul tesáky, olíznul uniknutou kapku krve a políbil mě. Potom se odtáhnul a vstal. Měl mnohem větší svaly, než přes třinácti lety, ale zestárl jen o... pět? Tak nějak. Potom byl přeměněn.
„Za tři hodiny budeš mít tesáky," řekl a v závěsu tmy opustil ložnici. Ložnici, která měla bývat naší společnou. Kde měla být i pracovna a kde měli být probourané dveře do jídelny a kuchyně. Ložnice ve které měl být slyšet křik malého dítěte. Nebylo mi smutno. Neměla jsem city, ale přesto mi po tváři stekla slza. Proč tu nezůstal? Proč se šel s Pane Ho dívat na televizi? Proč tu nebyl se mnou? Copak je jak malé dítě? I přes to, že jsme se několik let neviděli, jsem jeho žena! Tak jsem vstala šla si tu svou proměnu zapít. Vyšla jsem z pokoje. Všichni seděli ve společenské místnosti a koukali na počasí. Usmála jsem se a vzpomněla si na Rozmetala. Taťána Míková... Usmála jsem se. Z baru jsem vzala lahev vodky, nalila si panáka a na ex vypila. Nikdo si mě nevšímal. Až, když jsem si povolila župan, mužské oči na mě pohlédly. Když zjistili, že mám pod županem košili, znova se zahleděli na Taťánu Míkovou v minisukni a sáčku s hlubokým výstřihem. Prohlédla jsem si Hanako a Mazlíka. Byly krásné. Jak jinak, ale já jsem nepokulhávala. Tetování, piercing, prsa a štíhlé břicho. To se za těch třináct let změnilo.
„Chtěla jsem jít na in-linový brusle. Bude hnusně," řekla jsem a musela si dát ještě jednoho panáka. Nepiju moc, ale když na to přijde nemůžu přestat.
„Jdu spát, dobrou..." řekla jsem.
„Měla bys počkat do přeměny," řekl Tobiáš, ale nespustil oči z obrazovky.
„Budu si číst..." řekla jsem a domotala jsem se do pokoje. Tam jsem se svalila na postel a čekala. Po hodině někdo zaklepal.
„Ano, dále!" zahlásila jsem. Dveře zavrzaly... Před třinácti lety nevrzaly... A vešel ten kluk... Smetánek mu říkali. V tu chvlíli mě zalil takový pocit. Pocit, že jsem tu znovu jako doma. Pocit, že je vše při starém a že už nemusím riskovat. Že už můžu mít trvalý domov a nehnát se někam do stepí.
„Ahoj," řekla jsém.
„Můžu k tobě?" zeptal se.
„Jasně, pojď. Je tu nuda." Zavřel za sebou a posadil se na postel.
„Nevěděl jsem, že má Tobiáš ženu..."
„Když jsem otěhotněla, dostali jsme ultimátum. Svatbu. Tak jsme se vzali, ale po porodu se všechno zkonilo, tak jsem odešla," řekla jsem.
„Kolik ti je?"
„Třicet."
„Vypadáš na šestnáct..."
„Navždy budu vypadat na šestnáct. Pokud mi někdo nezruší regenerační systém a nezabije. Ovšem i potom se většinou znovuzrodím. Jen tři lidé umí porušit můj regenerační systém..."
„Jen tři? Na celém světě?"
„Jen tři lidé!! Lidé... Ale jo, tři lidé..."
„A ostatní?"
„Dva upíři a bůh. Ten mi nastavil Model."
„Co je to Model?"
„To ti nebudu vysvětlovat. Prostě jsem něco, jako robot." Nejdřív na mě tak nevěřícně koukal, potom kývl a mlčel.
„Zvláštní, všechno se změnilo. Ovšem myšlenky jsem tu stejné, jako před třinácti lety," řekla jsem. Nečekala jsem, že pochopí. Znovu se vracely vzpomínky. Spolu s tímhle místem. Znovu jsem měla před očima jeho tvář. Bylo to jiné v tom, že jsem nebyla smutná, naštvaná, nebo tak něco. Mohla jsem si bez citů prohlédnout jeho tvář, která se mi nehnusila, tak jako předtím. Mohla jsem zjistit, co na jeho tváři bylo tak děsivé. Nic... To, co udělal bylo děsivé. na jeho tváři nic děsivého nebylo.