Menstruace, aneb dny, kdy jsem se naučila stojku na hlavě...
Každá zdravá a netěhotná dívka to zná. Ráno, kdy se probudíte a už víte, že není něco v pořádku. Každá to poznáme jinak. Nějaká jenom tím, že má červený flek na pyžamu, další tím, že ihned začně brečet kvůli úplné prkotině, nějakou hrozně bolí hlava nebo břicho a u mě je to úplně vše dohromady. Nejen, že celý den (tři dny)jsem pro své okolí naprosto nesnesitelná svými záchvaty pláče a hysterie, ale první a druhý den je mi tak blbě, že jsem na posteli a každé tři vteřiny střídám polohu lehu. K mému neštěstí jsem zjistila, že jediná poloha, ve které se dá bolest jakž-takž přežít je, když jsem zády a nohami opřená o stěnu a hlavou zabořená v polštářích na posteli. Tudíž taková podepřená stojka na hlavě. Mé dny jsou nesnesitelné. Valí se na mě celý svět a mám pocit, že jediný, kdo mě má alespoň trochu rád je můj pes. Děvčata, co na to mají náladu si najdou alespoň jedno pozitivum: Nejsem těhotná. Ano, to já najdu vždycky, ovšem vůbec to není odlehčení. Většinou to dopadá tak, že ležím zavalená kapesníky ve své posteli a kňučím do polštáře, že bych chtěla miminko.
Jak já nenávidím své jahůdkové dny...
Alisabeth